Norské dřevo Haruki Murakamiho mne před několika lety učarovalo. Zhltal jsem i další Harukiho romány, všechny jsou skvělé, i když Norské dřevo je jen jedno. A teď tu mám V polévce miso. Autorem je další Murakami, tentokrát Rjú. Žádný příbuzný, jen shoda jmen. Román je také sevřený, úderný, hrubý, násilný, provokativní. V mnohém jsou si Murakamiové blízcí, i tím, že pro Japonce jsou až příliš nejaponští a pro nás Čechy dostatečně japonští. Nemyslím si, že by hlavní postava Kendži nemohl být postavou z románů druhého Murakamiho, přesto je to literatura trochu jiná, ještě provokativnější, méně elegická a méně si hrající s životními postoji. I když kdoví. Každopádně další vynikající autor z Japonska, další někdo, kdo stojí za to si ho sledovat a hýčkat a těšit se. A to jsem si nedávno přinesl dva romány dalšího oblíbence Kóbo Abého….
literatura: autor: Petr Husar | napsáno: 31.7.2008 01:33
Není vždy čas na čtení vážných a náročných děl. Josef Škvorecký mnohokrát mluvil a psal, jak mu detektivky zachránily život. V zimě jsem objevil úžasný svět Oty Finky, českého Phila Marlowa v románech Jaroslava Velinského. Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida si pamatuji z Port, kam jsem jako student kdysi jezdil. Dlouho jsem věděl, že detektivní příběhy píše, ale neměl jsem k nim pražádnou důvěru. A pak přišel impuls, pár “finkovek” jsem si opatřil a byl uloven do chřtánu závislosti. V rychlém sledu jsem přečetl Tmavou studnici, Lidožrouta, Našeptávače, Čenž, Smrt komára, Zmizení princezny, Konec perského prince. Pro nezasvěcené. Jsou dvě řady finkovek. V jedné se dostaneme do 50. let, v druhé je Ota Fink již důchodcem a probíhají léta devadesátá. Všem románům je společný bohatý jazyk, spád, vtip, jistá lehkost (u detektivek znak výsostné kvality). Také dokonalá znalost prostředí a ducha doby. Kdo by čekal tak svěží vítr z domácích luhů a hájů. Jen dál Kapitáne Kide!!!
literatura: autor: Petr Husar | napsáno: 20.6.2008 02:56
U některých knih by mělo být nějaké upozornění, asi tak jako na krabičkách cigaret. Mám tu před sebou tři takové, zrovna se mi to náhodou tak sešlo. Rozšíření bitevního pole Michela Houllebecqa vás chce poranit, znejistit, nahlodat. Dýchla na mne tíha Camusova Cizince, ale i Gombrowiczova Kosmu nebo Celinovy Cestay do hlubin noci. Jestli vás Houllebecq chce poranit, tak Na Chesilské pláži Iana McEwana opravdu zraňuje, bez upozornění, bez signálu předem. Myslel jsem si, že McEwana znám, že mne nepřekvapí. Drtivou část románu (novely) vše klidně plyne, snad to ani není ten samý provokativní autor (říkáte si) a najednou prásk. Knihu jsem dočetl ve dvě v noci. Jak mám najednou teď spát, říkal jsem si a byla v tom spíš otázka, jak mám najednou teď žít. Dotřetice jsem sáhnul po Cormacku McCarthym. Taky ho důverně znám. Seznámil nás kamarád Tomáš Hrach, který ho objevil a začal překládat. Přeložil skvěle a podmanivě dva díly hraniční trilogie a pak odešel z tohoto světa. Bylo mi smutno po Tomášovi i po Cormacku McCarthym a po jeho existencialistických iniciačních kovbojkách. Pak se překladů chopili další, vyšla Tahle země není pro staré (skvěle zfilmovaná a letos uváděná v našich kinech) a teď Cesta. Román bezútěšný a neskutečně silný. Poprvé se mi stalo, že jsem na posledních stránkách románu bulel jak malý kluk. Během jednoho týdne jsou to tři příliš silné pecky. Jestli to takhle půjde dál, tak nevím. Co však vím, že jsem se potkal se skutečnými vrcholky soudobé literatury. Kvůli tomu se stále vyplatí číst. Tak. A já jdu k jistotě své knihy maturitních otázek. Chybí mi ještě několik kapitol teorie. To je ten středobod, který je i na dně McCarthyho příběhů …
literatura: autor: Petr Husar | napsáno: 14.6.2008 18:14
Bravurní román vyklenutý přes téměř celé 20.století, čtivý, překvapivý. Malinko by se chtělo podotknout, že dosud vybrané romány Paula Austera byly ještě silnější, ale vždyť ona je každá jiná a kdaždá se snaží mířit k jiné výpovědi. Určitě velmi rychle přistoupíte a Austerovu realitu, všemu věříte a chápete román velmi reálně. Trochu cítím lepší chvíle Johna Irvinga. A už se těším na nového Austera.
literatura: autor: Petr Husar | napsáno: 20.10.2006 23:40
Když nejdřív vidíte film, tak Vás kniha ani pak nebaví. U Nicka Hornbyho je to jiné. Kulomet vtipných životních bonmotů, komentovaná každodennost opuštěného věčného kluka mezi třicítkou a čtyřicítkou, úspěchy, rány, krize, koktejl toho všeho je stejně čtivý, i když už dávno víme, jak to dopadne. Jen se Vám před očima nejasná hlavní postava zkonkrétní skvělým Johnem Cussackem. Doteď nevím, jestli se častěji budu vracet ke knize nebo k filmu. I ten je totiž geniální.
literatura: autor: Petr Husar | napsáno: 20.10.2006 23:40
Po první kapitole je celý život Johánka z Pomuku za námi. Na dalších stránkách s úžasem sledujeme jak na nepomucké legendě zobrazuje Vít Vlnas historii myšlení, ať už kritického historického nebo toho obecného vůbec. Velmi čtivá populárně vědecká práce.
literatura: autor: Petr Husar | napsáno: 20.10.2006 23:39
Temný román bez konce, okamžitě cítím dotek génia, při četbě Dostojevského se až tají dech. Již před svým vrcholným obdobím je autor silný ve všem. Je to literát se vším všudy, bez slabých stránek. Číst od něj lze úplně vše, nekriticky.
literatura: autor: Petr Husar | napsáno: 20.10.2006 23:38
Dva krásné romány z amerického jihu ve výtečném překladu předčasně zesnulého Tomáše Hrácha. Kdysi jsem se s Tomášem potkal v klubu začínajících autorů a potom jsme se často potkávali při studiu na matematicko-fyzikální fakultě. Po roce 1989 bylo pro mne radostí sledovat jeho překladatelskou dráhu a jeho překlad byl pro mne doporučením pro čtení mnoha knih. Stejně jsem objevil Cormaca McCarthyho a hluboký zážitek z obou románů mi připomněl uchvácení nad romány Roberta Penna Warrena, Williama Faulknera, Johna Steinbecka a dalších autorů z “amerického jihu”. Hrdiny románů McCarthyho jsou mladí chlapci, těsně nad generační čarou chlapec – muž. Mohli bychom je nazvat iniciační romány, romány dospívání. A je to dospívání velmi kruté, dospívání na útěku, v opuštěnosti, v jisté existenciální beznaději, dospívání na hřbetu koně a ve stálém nebezpečí. McCarthy píše tak, že se nám dostává pod kůži, někdy halí vyprávění do úsečného tajemna, zvládá různé nápovědy, zkratky, zahalování a my jako čtenáři jsme neseni na vlně napětí a ne a ne se odtrhnout. Jen zdánlivě se blížíme do říše westernu, ve skutečnosti se zavrtáváme hluboko do sebe a hledáme vedeni autorem sami v sobě.
literatura: autor: Petr Husar | napsáno: 20.10.2006 23:37
Možná až příliš utajený román, kterým řidič autobusu Magnus Mills skočil rázně do světa velké literatury. Svět stavebních dělníků stavějících ohrady na skotském venkově je zdánlivě odpudivý, literárně nezajímavý, ale v podání absurdního vidění autora vzniká tok vyprávění, který nás ohromí a nadchne. Tempo vyprávění je strmé, valíme se po toboganu příběhu a jednou za čas dostaneme překvapivou pecku. Sedíme v mnoha hospodách, pijeme pivo, koukáme po holkách, posloucháme bigboš, jen těch mrtvých přibývá. Kam nás asi zavede Magnus Mills příště?
literatura: autor: Petr Husar | napsáno: 20.10.2006 23:37