29.01.13
Jestliže mnoho posledních let všechny volby vyhrává LEVICE, jak by mohla nevyhrát. Jsou tři velcí muži listopadu. Náčelníci. Tam, kde byli, vždy přirozeně vládli. Vůdce se nevolí, ten prostě je. Václav Havel ovládl tábor morálky a cti, Václav Klaus vydupal ze země v Čechách snad nikdy neexistující pravici a Miloš Zeman opanoval levici. Dokonáno jest. Snad Miloš svému úkolu dostojí a zemi moc neponičí. Když jsme cinkali klíčemi, byla jeho slova z balkónů ostrá, provokující. V 90. letech už nezněla pravicovým uším tak libě. Jakých bude příštích 5 a možná 10 let. Nechme se překvapit.
obcasnicek: autor: Petr Husar | napsáno: 29.1.2013 04:37
12.05.11
Milena Jesenská po shlédnutí Chaplinova filmu Dáma z Paříře: Nikdy jsem ještě takový film neviděla, jen jsem pokaždé, když jsem odcházela z kina, cítila…, že to “takové není” a že to muselo být jinačí. Nuže tento film je první, který je jinačí, to znamená: první, který se naprosto loučí se vší konvencí dosavadního filmového světa.
dnesni-den: autor: Petr Husar | napsáno: 12.5.2011 18:45
13.01.13
Betonové levitace
BETONOVÉ LEVITACE
Přede mnou, za mnou, vpravo, vlevo, nade mnou, pode mnou. Šest stěn. Vězení tvého pokoje, vězení mé samoty v něm. Cela mé nejistoty, mého neklidu.
Opět si sedám. Nemáš nic takového jako postel. Několik matrací nám ze země dělá letiště, startovací rampu pro mé roztěkané myšlenky. Lehnu-li si, cítím tvůj ranní odchod. Vždycky vlaješ místností a tak trochu naplňuješ moji dětskou představu víly. Nikdy nezapomeneš už oblečená, už hotová pro ven přijít, přilehnout, připolíbit. Chutnáš mi před svým odchodem, až je mi líto, že se loučíváme tak málo.
Za chvíli budeš volat, za chvíli připluješ svým hlasem zaplnit kus mého světa. Říkám ti, jak se na tebe těším, ale vlastně mám z tebe strach. Nevím, kdo jsi, nevím, poznám-li tě, až se příště potkáme.
Stojím u okna a opírám se očima přes kulatá skla brýlí do houštiny paneláků. Obloha se vymetla do modra. Bude hezky. Šest kroků na délku a tři na šířku. Celá moje dimenze. Klec, která nedovolí pochopit sama sebe. Už pět let nekouřím, ale v noci jsem si vytáhl z tvé krabičky tvoji cigaretu a tvými dveřmi jsem opustil tvůj byt. Nikdy jsem nikoho neuměl mít víc rád než tebe tady pod sídlištním měsícem. Sedl jsem si do trávy, do neskutečně živé trávy, cigaretou jsem zalepil ústa a zvolna pouštěl rozškrtnuté sirky s jejich ohníčky do k zbláznění živé trávy. Co bude? Nikdy mi nedělalo nic větší problémy, než milovat tebe. Přišlo mi, že se láskou zalykám, že mne zahlcuje a bezhlavě jsem se bál. V rukou mi vězel klíč tvých dveří, klíč tvého těla. V hlavě mi vězela bláhová myšlenka vzít ho, vhodit do tvé schránky a už nikdy nebýt. Nikdy nebýt v tvém životě. Vstoupil do mne chlad a samota betonové noci. Vystoupal jsem do čtvrtého patra a popaměti se potichu škrábal ke tvé lásce. Ve spánku jsi ucítila moji noc plnou pochybností a chladu, rozmarně jsi zavrněla, přitiskla ses ke mně a vší silou mne vtáhla do svého dívčího snu.
Koupili jsme si ve městě víno a courali ulicemi. Město leželo rozvalené v horkém odpoledni jako děvka. Ani od řeky, vzbuzující pocit jisté souvislosti, nešel chlad. Oči se ti mhouřily a zdála ses mi známá. Známá ústa, oči, nos, nohy tepající veselý rytmus do prachu chodníku, známý hlas, známý smích. Polekala ses, když jsem tě náhle musel sevřít. Přepadl mne pocit, že je to naposled, co tě znám, že tě zapomenu. Políbilas mne a pocit byl ten tam. Tvá chůze je jako smích, rozpustilá, ale já náhle mám v sobě jistý neosobní strach. Zase tě objímám, zase se tě vší silou pokouším obtisknout do sebe a zase nechápeš. Nebo snad víš ty a nevím já.
Někdy mi toho povídáš moc, víc než chci, víc než umím poslouchat a tehdy vypínám a bloumám v sobě unášen rytmem tvé řeči. Tvůj hlas je mi velice příjemný a nikdy si nevšimneš mého úniku z dosahu tvých slov. Jdeš zavěšená do mne, teď zase povídám já, ale naše světy se nepotkávají. Dáváš mi polibek a utíkáš chytat tramvaj. Utíkám chytit sám sebe, ale vím, dnes to ještě nepůjde.
Jsme na balkóně a jíme meloun. Říkám ti, ať nepolykáš pecky nebo ti naroste meloun v břiše. Je to věta mé babičky a hned mám strach, že ji pochopíš úplně jinak. Červené slunce padá do vztyčených panelových prstů a já ti vysvětluji svoji ideu ruky. Vymyslíš jinou. Už teď v tom, ach tak příjemném, podvečerním chladu je mě víc o tvůj rozchod se mnou, vždyť přece: NIKDY JSEM S NIKÝM NEVYDRŽELA DLOUHO, a tak si zítra vezmu Hrubínovu Romanci a budu číst na Petříně. Číst a číst, až nabudu pocitu, že tomu vlastně rozumím a poběžím s kopce kolem Nebozízku a zakopnu, upadnu, Hrubín se otevře: JÁ A UMŘÍT? NAČ UMÍRAT? JSEM PŘECE K ZBLÁZNĚNÍ ŽIVÝ, MÁ KŘÍDLA, ZŘASENÁ V KRVI ŽIL A CÉV, ŠÍLENĚ TEPAJÍ. Ale teď je večer a rudé slunce jako useknutá hlava padá do panelového hrobu.
Leháš si ke mně a já povídám o hvězdách. Náhle se odtahuješ. Vypadáš cizí. Lekáš mne. Jsi chladná. Nevím, co se s tebou děje. Něco se stalo. Něco se někde muselo stát. Někde v tobě. Je to tak daleko, ach bože. Cítím, jak mi odplouváš na vlnách spánku. Zvedám se a tmou pokoje klopýtám na balkón. Na zábradlí zůstalo několik pecek a já je cvrnkám dolů, do trávy. Odněkud zní veselý hlas opilců, klopýtajících rozjařenou nocí a já v něm jistojistě rozpoznávám smutek ranních kocovin. Svítí pár oken. Naproti zhasli, možná se milují. MOŽNÁ I SPÁNKEM PŮLKU ČERVNA SVĚTÍ, TVOJE RTY SPÁSLY MOU BURLACKOU PÍSEŇ, MYSLÍŠ SI, HLOUPÁ, ŽE VÍC NEPŘILETÍ, potichu si broukám. Opatrně si z ledničky vytáhnu zbytek vína, natahuju svetr na nahé tělo, odemykám a sestupuji do betonové noci.
A tady, tady na ulici mám znovu naši první noc. Mé severní lože na chatě. AŽ LÁSKA A ČAS VYPLIVNOU TĚ Z ÚST, pateticky ti básním do ucha. Objevuji tě vedle sebe a překvapeně ochutnávám tvou tvář. Bojím se tě. Chvíli tě pozoruji a mám pocit, že i ty se ve spánku něčeho lekáš. Že bychom se báli jeden druhého? Vstávám. Utíkám od tebe. Lehám si na podlahu a nechávám vstoupit chlad do svého vědomí. Dává se do mne zima a já přemýšlím, jak nastydnu, onemocním a zemřu, a ty mne budeš mít navždy ráda. V duchu se usmívám této dětské představě. Myslím moc, moc, moc na tebe. Nad obličejem mi visí tvoje ruka s roztaženými prsty. Políbím tě do dlaně a slyším shora, jakoby z nebe, tiché zavrnění. Otáčíš se a padá z tebe moje dřevěná, neohebná peřina. Zůstáváš nahá v mém nebi. Nestoudná zvědavost mne zvedá, beru peřinu, ale než tě přikryju, chvíli tě, nahou, pozoruji. To přece nejsi ty, to je malá holka, malá holčička, plná fantazie, nesplnitelných přání a dětských her. Tuto holčičku přikrývám, k této holčičce si lehám, tisknu ji k sobě, objímám ji.
Nějakým šestým, kočičím smyslem vytušíš, že se stalo něco zvláštního, jakási transsubstanciace. Těžce vzdychneš, přilepíš se ke mně a špitneš z hlubin spaní něco jako: KDE JSI nebo snad NEJSI, ale možná si to všechno jenom vymýšlím, zavírám oči a propadám se do světa malých holčiček a chlapečků. Ale teď mám v ruce téměř dopitou láhev vína a můj svět se mi zdá až nepříjemně dospělý. Když si k tobě prostydlý lehám, otevíráš oči, je to ale jen odlesk měsíce pod jistým úhlem, ty spíš a vlastně ani nevím, kdo jsi.
A dnes padám u Nebozízku do pana Hrubína, do křídel roztažených v krvi, dnes je mne víc o tvou lásku i o kocovinu, která po ní přijde, o ten bezčas, jenž si bude ukusovat zde i onde. A padám a zapomínám, čemu že vlastně nerozumím a čemu že vlastně rozumím. Zapomínám také na tebe. Jsou to zlomky sekundy, kdy nejsi, nesnesitelně nejsi, asi se mi to ale jen zdá, konečně, kde je vlastně pravda. Vstávám, rozbité koleno jako z dětství krvácí touhou, sbírám Terinu, lásku, která nemůže být naplněna, a sestupuju z hor do údolí tvého klínu.
Sbíhám právě tak včas, abych viděl, jak vycházíš z domu s někým, kdo mi není ani náhodou povědomý. Vycházíš tanečním krokem, dokonale korespondujícím s tvým ranním rituálem. Mizíš mi za rohem, dívám se na koleno, kapky krve zasychají do hnědého koláče a já je nasliněným kapesníkem pomalu rozmazávám.
Co se ti proboha stalo, říkáš, když přicupitáš na schůzku. Pojď, proboha. A seznamuješ mne se svou bývalou láskou a snad vůbec nechápeš, že nemáš minulost, že jsi nebyla, když jsem se poprvé miloval, že tvůj život se počítá zatím na dny, že jsem byl jenom já a má touha potkat jednou tebe, kterou jsem si jenom vymyslel. Dívám se oknem restaurace na jedoucí tramvaj a chlupatá moucha nervózně bzučí na špinavé tabulce.
Večer padá zvolna do nás, jak tak civíme, co se to vlastně děje. Dáváš mi hlavu na rameno, jenže já jsem úplný cizinec, nepatřím do tvého světa a v této chvíli to objevuji ve tvé lásce. Asi proto budu celý večer smutný, a to se projeví mým smíchem, mou veselou náladou, budeš mi říkat, že je tě víc o mne, ale já budu tak malý a vlastně tě umenším. A potom v tobě najdu malou holčičku, sevřu tě k udušení, vzlykneš, budeš má a já tomu neuvěřím.
Je noc, nemohu spát. Máš těžké spaní, otevírám okno dokořán, strašně se mi líbíš. Mám strach, že když se od tebe odvrátí, někdo mi tě ukradne a zapomínám, že jsi mi vlastně ukradená. Na balkóně pálím básničku, kterou jsem ti ráno napsal. Hořící list papíru se vyhoupne nad balkón a potom jako padající hvězda padá a padá. Přiskakuju k tobě a chytám se tě, miláčku, hlavně nepadat, ale ty se mi vytrháváš a já ztrácím vědomí, škubám sebou, probouzím se. Vstávám. V kapse kalhot nacházím zmuchlaný list papíru. Hledám sirky. Hořící báseň je jako prasklé srdce, přiskakuju k tobě, ty se mi vytrháváš a já se probouzím…
Ráno je jako kropicí vůz. Cítím vůni tvého dechu, když jsi mne políbila, ale už nejsi. Nejsi, nejsi, nejsi. Ve mně je jenom šest stěn, které mne dusí, a já se dusím klecí, která si vlezla do mne.
Za chvíli mi zavoláš o dnešní oslavě v tvé práci, ale už teď je přede mnou celý dlouhý den. Tak dlouhý, že když se večer ohlédnu, napadne mne, že právě začal. Samota umí být někdy strašně krátká. Zase se na mne usmíváš po telefonu, tak jak to umíš právě ty, ale i já se na tebe chci usmát a doufám, že to chápeš. Hledám tvé stopy kolem sebe. Nenacházím je ani v knihách, ani v nábytku, ani v plakátech na zdech, nikde, nikde. Nacházím stopy bývalé majitelky bytu, tvého chlapce, tvých přátel a snad, snad také sebe. Jenom ty pro mne zůstáváš velikou, velikánskou záhadou. Zavírám oči a hledám tě v sobě, v té kleci, která ve mně vězí. Ovšem jen na chvilku se mi zdá, že ve mně, v té kleci rozpoznávám dvě bláhové a neposlušné děti, tebe a mne, ale bude to zřejmě jen chtíč najít nás uvnitř a obraz se rozpíjí, mizí klec ve mně, kolem mne a já sjíždím šachtou zdviže do zamhouřeně bodavého slunce.
Večer trávím v klasicky neosobní sídlištní hospodě, v ratejně s politými ubrusy, konformně sídlištními ksichty, zpocenými touhou po lepším životě. Čtu Hillmanovu přednášku o zradě, jungovský archetypální rozbor toho, čeho se nebojím a na co čekám. Čekám ale hlavně na tebe, tedy teď, večer, u špinavé sklenice piva, hluku a třískání myšlenek a sklenic; teď, při myšlenkách, které mám ihned zapomenout, abych uvolnil místo novým. Je krásný večer. I tady na sídlišti voní tráva, květiny, stromy, i tady kopu líně své nohy. Myslím na to, zda ti nedělám všechno těžší, zda si umím ospravedlnit, že jsem, tady a teď. Jak jen je dávno ten večer a ta noc, kdy jsme jeden pro druhého nešli spát a s úžasem se poznávali a ochutnávali, kdy jsem ti řekl: „Čas a místo“, a ty jsi nechápala, a ani já nechápal, ale jen tak překročil sám sebe, osobní způsob transcedence, pro který se zítra pohádáme téměř do krve, a který teď, dneska při cestě z hospody, připadá tak zřejmý, abych ho okamžitě zapomněl.
Jsem v pokoji. Ještě ne s tebou, ale už ne sám. Něco mezi psem a vlkem. Voláš mi. Říkáš, že se moc těšíš, že už chceš jet, že se ti po mně stýská. Radši nepřemýšlím, jestli ti věřím, ale podvědomí zřejmě pracuje a zítra ti budu muset zničehonic říct, až se zarazíš, že ti věřím; že ti věřím, že to, co říkáš, myslíš právě v té chvíli doopravdy, ale teď nevím a nepřemýšlím, ale poslouchám, jak mi tvůj hlas bublá do ucha a znovu si v duchu říkám to, co už jsem ti dvakrát řekl, to, co říkávala moje maminka, když jsem jako dítě nemohl vydržet, kdy už že se půjde pro ježíška, že nejhezčí je to čekání, a tak teď si v duchu, sám proti sobě, a tudíž proti všem, přeji, ať ještě nejedeš, ale zároveň se bojím, že se ti něco stane, něco se přece někdy musí stát, a tenhle pocit mne zneklidní víc, než si myslíš, ale ty bubláš jako potůček u nás na Šumavě, kterého jsem psal básničky ve stylu George Gordona Byrona. A potom voláš ještě jednou a potom najednou zvoníš a ještě potom mne líbáš ve výtahu a ještě potom ti úplně, úplně věřím a nakonec oddychuješ do mého nespánku, když já musím vzpírat svoji lásku, abych se zvednul, po tmě se oblékl, plížil se ke dveřím, únikovým dveřím našeho protiatomového krytu, ale také aby mne jakási neviditelná ruka zadržela, abych zase neslyšně zavřel, našel své místo vedle tebe ještě teplé, ale abych nevěřil, že to já tady sálal a hřál, vždyť bože, jak jen jsem jiný než ten vzpěrač lásky, ach jak už si nevzpomínám na myšlenky ženoucí mne ven, a tak ležím, poslouchám tvůj dech, přece jenom tě miluju, ale závidím noci tmu a ticho a smutně pozoruji hvězdy přes okno, přes záclonu, přes tvůj sen, který nad tebou visí jako houpací síť a záclona se lehce chvěje, to jak město, tak jako ty, spokojeně oddechuje za dalším dnem.
A ráno si nedám nic vymluvit a spouštím se s tebou ranním, mdlým pachem spánku prosyceným autobusem dolů do města. I dnešek bude krásně letní, ale teď je ještě stále cítit opar vlhkého chladu právě ukončené noci. Pozoruji tvůj profil a žárlím na tvé myšlenky. Zdáš se nevrlá k mému doprovodu, ale pak mně nečekaně sevřeš ruku, až o tebe dostanu strach. Dopoledne procourám po městě, je konec týdne a mravenčí hemžení prudce kulminuje. Jen já se vláčím pod sílícím sluncem s tvojí láskou proti času, proti mně a proti tobě.
Jedeme za město si prohlédnout zbraslavský zámek. Procházíme se mezi sochami, mezi stěnami, mezi svými myšlenkami, pochybnostmi, mezi stromy zámeckého parku. „Víš“, říkáš, „někdy musím být moc s tebou.“ Asi se líbáme, asi máme pocit, že jeden bez druhého nemůžeme být, ale to je jen tady a teď a třeba za hodinu, za den, za týden, třeba někdy jindy nás překvapí vlastní minulost. Ale teď jsem plný tebe, jako bych byl vyplněn křídly, která mne rozpínají touhou k tobě. Třeba je to jedna veliká lež, ale teď jsou i lži pravdou, vedeme se za ruce a je jedno, kam a proč. Podvečerním smrákáním se vracíme zpátky jako cestovatelé z dálných krajů, plni poznání tajemna, jemuž nerozumíme a rozumět nechceme. Dáváš mi číst svou nejoblíbenější povídku, plnou enigmatických pocitů ztráty dětství. I já mám v sobě ztráty. Ztráty minulé, současné, budoucí. Tvoje malá holčička mi ale dneska patří víc než kdy jindy, víc než kdy jindy jsme někde zpátky a já vím, že i ty to tak cítíš, a proto mne vyděsí sen a já protrhnu oponu spánku a vstoupím na jeviště mé noci. V mém snu létali ptáci nad pobřežím, vlny narážely do skal, stopy, tvé stopy, po kterých jsem tě hledal, tvé stopy ve sněhu, ne ve sněhu, ten nebyl, tvé stopy v písku mizely, jak ptáci s velikými křídly prudce létali a já se bál, že tě stejně nepoznám a že nic nemá smysl a moře bylo neklidné a ptáci naráželi do skal.
Prudce vybíhám ven a třu se o chlad noci, sbírám své roztrhané myšlenky do dlaně, opírám se o panel plný puklin, hledím tmou do panelů naproti, do panelů vpravo, vlevo, všude jsou samé panely, i ve mně je panelové srdce a jeho betonové stěny se jen s námahou chvějí. Vracím se zpátky, ležíš na zádech s odkopanou pokrývkou. Jsi, tak pece jsi, je to možné, štípám se do nosu, do tváře, znovu se obracím a utíkám. Brouzdám ulicí, průmyslovou čarou mezi lidmi, brouzdám asfaltem, betonem, kovem. Nechci tě a zároveň po tobě toužím, miluju tě a zároveň se tě bojím, mám tě poskládanou a osahanou v paměti a zároveň nevím, kdo jsi. Lehám si do trávy, vlhnu od ní, myslím na tebe, na sebe. Zavírám oči, nevím, kde jsem, pohladím tě po vlasech, tiskneš se ke mně, líbám tě na ústa, rukama ochutnávám tebe, celou tebe, tisknu se k tobě, líbáš mne na ústa, tiskneš se ke mně, jsem celý tvůj, jsi celá moje, nemiluju tě a nemohu bez tebe být, miluješ mne a nepotřebuješ, líbám tě, tiskneš mne k sobě, tráva začíná studit, otvírám oči, na samé špici noci je napíchnut bledý měsíc, podává mi ruku, vyskakuju, řítím se k tobě, mám tě poskládanou a ošahanou v paměti, ale zapomněl jsem jak vypadáš, jaká jsi, jestli jsi, pohladím tě po vlasech, otočíš se ke mně s otevřenýma očima, kdes byl, chybíš mi, líbáš mne na ústa, tisknu tě k sobě, nemohu bez tebe být a venku pomalu svítá. Ale ani ráno neodhalí pravdu, ale jen vrásky nedospánku kolem očí a první paprsky osahají naše objetí.
Probouzím se a slunce je vysoko. Slunce zářící i v noci. Il sole anche di note. Ty samozřejmě ještě spíš, oči zalepené mojí nocí, vlasy rozhozené po polštáři, úsměv rozhozený v závějích tváře. Zkouším si v tobě číst, ale rozporuplnost významů mne odrazuje. Vstanu a brousím si zuby na dnešní den, na dnešní večer, na dnešní noc, těžkou noc, která musí nevyhnutelně přijít. Odpoledne se snášíme do kotliny rozpáleného města. Bude to odpoledne, kdy víc než jindy jsme sebou a patříme jeden druhému. Tak jaksi samozřejmě. Teď, ještě teď nevím, co se chystá, ještě teď nepřemýšlím o budoucnosti a až zítra mi vyčteš: „PROČ JSME SE O TOM NIKDY NEBAVILI“. Ale ještě teď si představuji dnešní večer, představuji si ho tak, jak už se nikdy žádný večer nenaplní, ještě teď, tady jsem optimista, ale už teď mne mrazí dotek leklé ryby.
Jsme spolu v kině. Samozřejmě, že je to trochu existenciální, samozřejmě, že je to o lásce, váhání, úzkosti, nejistotě a bolesti. Vždyť celý svět se promítá do nás a naopak my se promítáme do něj. Chytám tě za ruku. To kdybych padal, abych nebyl sám. Jsem s tebou a křídla z mojí lásky tě lehce ovívají. Vypadáš úplně jinak v příšeří nasvíceného plátna, vypadáš jako cizí děvče, jako mé cizí děvče.
V autobuse mi dáváš hlavu na rameno. Mám pocit, že nepatří nikam jinam. Od zastávky se velmi pomalu plazíme k šesti stěnám tvého bytu. Asi víme, co nás čeká, ale zastíráme to a bavíme se jako dva milenci.
A až za tmy přijíždí tvůj chlapec. Tvůj opravdový chlapec. Tvůj náhradní falešný chlapec. Jsem nejcizejší cizinec v cizí zemi. A i on je cizincem, a i ty jsi cizinkou. Do této klece nepatří nikdo z nás, je to klec pro dravé šelmy a my se bojíme jeden druhého. Nastává noc ostrých pohledů z očí do stěn, stropů, oken. Nastává noc, kdy jeden na druhé nepohlédneme. Nastává noc pro slepé, němé, hluché. Všichni lžeme už jenom svou existencí. Samozřejmě, že je to trochu existenciální. Hrajeme jakési společenské hry s jakýmisi pravidly, to abychom se nenudili, ale ta hra, kterou hrajeme sami se sebou, ta pravidla postrádá. Všem bylo ublíženo, odpusťte si.
A až druhý den ráno mi řekneš, že ani on nemohl spát, ale už této noci jsme společně vydechovali rozpálený vzduch do jedné místnosti, nervózně honili myšlenky hlavou, zatímco ty ses mezi námi lehkomyslně převalovala. Nebo to nebylo lehkomyslně? Když ses natočila ke mně, vzal jsem tě za ruku, ale byla to leklá ryba, zamrskala se v mé dlani a já v sobě nenašel právo vlastnit nebo soudit. Ani soudit sám sebe, neboť toho se nejvíce bojím.
Zítra se budeme zase společně snažit hrát dál, ale už teď je noc a já nespím, ale vlastně ani nejsem, jsou jenom mé myšlenky, bláznivé fantasmagorie, na kterých lpí tato noc, je nespánek, nejistota o mé touze. Až zítra bude nejdivnější den, ale už teď je divno nad divna. Měsíc se výsměšně houpe na zácloně a nedaleko od mé lásky, od mého vzteku, od mé neukojitelné zlosti žijí svou noc dva cizinci s neznámýma očima, s neznámým jazykem, s neznámou tváří. Květ masožravé noci se střídavě otevírá a zavírá a pokaždé je mne o malinký kousek bláhového ideálu méně a nakonec ležím úplně nahý myšlenkou, touhou, vůlí. Divná láska, divné lásky, divná noc. A zítra bude zase čisto po chladné noci, tedy čisto ve vzduchu, ale teď už teď nebo ještě teď je nekonečno času, nekonečno k zoufání nebo nekonečno k naději. A ty spíš a jsi jediná očištěna spánkem, ale to teď ještě nevím právě teď je mi nesnesitelné horko této chladné noci, horko myšlenky, horko situace, které nerozumím. Už teď je mne víc o příští den, už teď vím, co je správné, ale i to správné nebude pravdou, jedinou pravdou, ale mnoha pravdami, ale už teď je divno a mám pocit, že už jinak nebude.
A dveře úpí, jak je provinile otevírám a výtah úpí tmavou šachtou, to jak moc, příliš moc se deru k čerstvému vzduchu. Tady a teď. Konečně sám sebou. Zebou mne nohy, ruce, zebu se celý, celý já, celý můj chlápek, poskakuju pro zahřátí a do nohy se vráží střepiny skla. Tiše nadávám. To já jsem zloděj, to já jsem vrah, to já budu po této noci navždy pořezán, pořezán betonovým střepem v betonové duši. A kolem jsou betonové krabice a muži s betonovými pyji souloží s betonovými ženskými, betonoví parchanti těžce astmaticky sípou svou betonovou noc a já kapesníkem fačuju krvácející nohu. Tam nahoře ty, moje panelová láska, sníš svůj sen a bůhví, zda by nebyl lepší konec; konec beze mne. Ale já s kapesníkem na noze kulhám alejí neosobních světel, okukuju hvězdám jejich noc, sídliště, které se rozprostírá odnikud nikam, bloudím mezi krabicemi a příliš, příliš chci bloudit a zabloudit, ale každý dům má tvé číslo, každý dům má tvé okno a v každém domě ležíš ty a v představách tě vidím, vybíhám, rozrážím dveře, vpadnu do šestistěnné klece a vidím… vidím vedle tebe sebe, sebe, protože jsem nikdy neodešel, protože tato noc ze mne vyřeže dětství, rozřízne mé chlapecké srdce, vyloví z něj báseň, tato noc pořeže báseň mého srdce, abych konečně přestal snít s otevřenýma očima, abych konečně uvěřil tomu, co vidím, ležím vedle tebe, protože jsem se neodvážil ani dýchat a chlupatá ruka opice noci mne udusila, fialovím v obličeji, ležím, protože jsem nikdy neodešel, protože už nikdy neodejdu, protože ten, který na tomto místě vstane, nebude ani náhodou já, ale to teď ještě nevím, teď jenom nemohu spát a bláznivé fantasmagorie mne ženou ven. Ale venku se rozsvěcuje k dalšímu dni a můj postrašený spánek už nemusí chodit, už si vystačím sám, tak jako konečně i celou noc. Otevírám dveře, tak neslyšně, že to nezaslechnu ani já, ležící vedle tebe, vcházím a lehám si sám do sebe. Začíná ráno nového dne.
Naše klec je dnes více klecí, betonová stěna je tento den více celou a více betonem. Šest stěn je málo pro šest očí, málo pro šest rukou, nohou, uší, málo pro nelítostně prázdné pohledy. Chci, abys věděla, že i tento den tě mám rád, rád jinak než jindy, že tě chápu i nerozumím, že se stydím za sebe i toužím, ale pohledy se nás bojí, ruce se zaráží o vzduch, slova skřípou a hlavně, v každém pohledu, v každém slově, v každém nevykonaném doteku je nás o jednoho víc. Je nás víc o jednu lásku, o jedno zoufalství, o jednu nejistotu. Slunce visí jako kočka na zácloně. Modrý vzduch se tříští šedí panelů. Teplota dne se zvyšuje a tempo času vzrůstá. Ale nám všem je chlad, chlad pořezaných dušiček. Kolikrát tento den přemýšlí, kam až chci dojít, kolikrát tě potají sleduji, kolikrát si na tobě počítám, co všechno miluju, kolikrát si tajně ošahávám tvoje vady, vady na duši, které zoufale hledám, abych mohl odejít a nikdy se nevrátit? Večer nás zastihne v uřvané hospodě s těžkým dnem a alkoholem zmoženýma očima, s kalnou sklenicí piva a kalnými pohledy, které už nemají síly uhýbat, ale jsou těžké, příliš těžké k pochopení smyslu. Slova naráží do stěn, do hluku, křiku, třískání sklenic, do našich uší, odráží se zpátky a bloudí kouřem cigaret a alkoholu. Máme za úkol být spolu, ne se poslouchat, ne si rozumět. Vzdalujeme se od sebe, cizíme se sobě navzájem, ale lepkavý pocit z horkého dne nás slepil s rohem špinavého stolu a s kalným pohledem do kalného piva.
Autobus mne vyplivuje u tvého bytu. Jsem sám a v ruce klíč, jak betonová cihla. Řítím se k bytu, nejsi tu, řítím se k autobusu, zpátky k bytu, zpátky k autobusu, řítím se sám sebou, řítím se tím, co mám z tebe, k bytu, k autobusu, k bytu, k autobusu. Nemohu se zastavit, nemohu neřítit se k tobě, vlastně se neřítím, vlastně vanu, vanu prostorem, prostorem kolem mne, prostorem ve mně, jsem černým větrem beznaděje a naděje, touhy a zoufání, pravdy a přetvářky, černým větrem sebe a zase sebe. Každé okno, které svítí, mi tě skrývá, každý vchod vede k tvému bytu, ale v žádném bytě nejsi, a tak mohu bez obav vnikat pouze do toho jednoho, a právě tady tě nenajít, právě tady promrznout dokonalou prázdnotou, právě tady v bytě, kde nejsi a nejsem tu ani já, byť tady sedím. Teď je úplně všude prázdno po nás dvou, divné divno, zvlčilé ticho této noci mi brní v uších a pak mi tě vyplivne noční autobus rozšklebenými dveřmi a já z tebe dostanu strach. Zavěsíš se do mne, ale hned mne zase pouštíš; ano, tak je to, i já tě chytám rukou za ruku a nechávám ji bezvýznamně vyklouznout jako podměrečný úlovek. Váhavě hledám tvůj profil. Měsíc je za mraky a ty jsi tak přísná. Asi tě chápu, ale nijak ti to neumím říct. V tomto chladu našeho bytí a nebytí jsme víc svůj, než kdy jindy. To však jenom do té doby, než nás udeří půlnoční telefon. A teď je tu, teď ze mne proudí můj černý vítr, uragán slov, vichřice z lásky a nenávisti, pravda i lež našich a hlavně mých dnů, černý vítr černých betonových nocí mých pochyb a mého hledání, má touha, má křídla zřasená v krvi žil a cév, tvých žil a cév, tvého spánku a mých nocí vedle tebe, černé hromy a blesky mého ohýbání, mých ústupků, mého čekání na nic a na zázraky. Křičím do tvých ustrašených očí. Řežu slovy ostrými jak břitva tvé ušní bubínky, zaháním malou holčičku v tobě, dupu do tvé lásky, jestli je někde v tobě a ty mi potom řekneš: „BYL JSI NEVÍC SEBOU, CO TĚ ZNÁM. MÁM TĚ RÁDA“. Ale teď ze mne černým větrem křičí mé zoufalství a ty, zaražená a smutná, koukáš oknem do noci, když já šachtou výtahu padám a padám.
A co ten cizinec, co ten půlnoční telefon, ten falešný zdroj černého větru, jenž sídlí vlastně v duši? Hodil jsem mezi nás paviána pravdy, on ječel a my byli smutní a něco z nás ječelo. Náš soukromý pavián. Později mi řekl, že mi nemůže říct ani ahoj. Byla to pravda a byla to lež. Nikdy mi nemohl říct ahoj, už nikdy, nikdy dřív a nikdy potom jsme si neměli nic říct, nikdy nebylo jinak, a přesto jsme řekli tolik slov. Tolik zbytečností. To nezavinila tato noc, tato chvíle, tato pravda a on i já jsme to věděli. Jeho kroky se tišily betonovou dírou a mé točitou vertikálou schodů. Zůstalo ono zmatené nic. S tíhou ztichlých kroků, s tíhou své lásky k tobě krok za krokem jsem stoupal k tvému pohledu do tvé černé zamračené nicoty.
Když jsem tě objevil, byl v tobě vztek a radost. Té noci nevím, zda jsi spala a nevím, zdali jsem spal já. Leželi jsme otevřeni jeden druhému jako načnutá plechovka olejovek a měl jsem pocit, že k tomuto bodu se řítím celý život. Že zde se skrývá záhada existence, že proto nikdy nepochopím proč, jak, kam, kudy, a že proto musím pořád hledat, pátrat v sobě a pochybovat, toto že je střed a chápat je nade mne, nad mé síly. Nebyl ve mně pocit vítěze, a proto jsem tedy nevyhrál, ale nebyl ve mně ani pocit poraženého, a proto jsem ani neprohrál. Byl ve mně vesmír a hvězdy za záclonou, bylas ve mně ty a teprve této noci jsem pochopil, že ty jsi křídla i klec, šest stěn, chlapecká báseň i hvězdy najednou. Ale mraky se honily oblohou, noc voněla po denním slunci a záclona u okna se rozechvívala touto neukojenou nocí.
Ráno nás bylo víc, víc tebe, víc mne. Dlouho jsme se hledali na dně očí. Několikrát jsi mi řekla: „MÁM TĚ RÁDA“. Několikrát jsem ti to řekl já. Když jsme se líbali, hroužili jsme se špičkou jazyka jícnem a hrtanem až na dno toho druhého, když jsme se hladili, rozdírali jsme si kůži do krve, když jsme se objímali, drtili jsme se, když jsme se dívali, pálili jsme se pohledy, protože to bylo víc, než jsme chápali, než jsme byli schopni, protože jsme se milovali k ublížení. Protože jsme měli před sebou náš konec, uzavřený horizont a pak už nic, protože jsme měli svoji omezenost a nikdo, ani ty, ani já, jsme neuměli rozervat to papírové nic, prostor a čas, klec a pouta a sucho v ústech před slovem. Řekla jsi: „MILUJU TĚ“, a potom, „BĚŽ PRYČ, NECHCI TĚ VIDĚT“. A byl to i můj pocit, kterým jsem se sám bolel, byla to i má neodbytná myšlenka, ale byl jsem to i já, kdo musel říct: „NEŘÍKEJ TO, JESTLI TO NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ“, protože bych to neunesl, protože bych padal pod tíhou nejisté pravdy a jisté lži, a proto jsem hledal tvé oči, proto jsem tě na ně políbil, abych odlepil mlhu, která ti na nich visela, jak záclona na okně a tys mě chytla jak záchrannou brzdu, ale už teď nebylo brzdy, už teď nebylo záchrany, protože už teď tebe i mne i této klece i těchto stěn i všeho bylo víc o konec, o konec mezi tebou a mnou, a proto jsi lisovala mé srdce do tvého prsu, mé mužství do tvého ženství, a proto tvá holčička zděšeně mrkala jako dětská panenka z umělé hmoty. V té chvíli jsem si připadal jako sup cizopasící na mršině tvé bývalé lásky. Poledne nás překvapilo svým klidem. Mírem, tichem. Ležela jsi mi hlavou na prsou a propadala záchvatu zpovídání. Vtahovala jsi mne vší silou do svého světa, do svého dobra i zla, jako by se takto dal podplatit čas a vzdálenost, která nás bude dělit. I já uvěřil, a snad to bylo naposled, co jsme podlehli pokušení naivity a důvěřivě plašili stíny z toho, co bude. Ptala ses, proč tě mám rád, co se mi na tobě nejvíc líbí, ptala ses, zda si všechno jenom nenamlouváme, zda to není všechno úplně jinak. Musel jsem ti říct, že potom si namlouváme úplně všechno a vždycky. A tím, že jsem lhal, jsem vlastně mluvil pravdu a snad jsem to věděl, ale nejspíš ne. A taky jsi mi řekla, že jsem asi sobec. Durdil jsem se pro tuto pravdu, pro mé sobectví spoutat tě k sobě, přikovat tě dnes na této posteli, ale vlastně jsem nic takového nechtěl. Ano, bylo ve mně sobectví, ale jiné, takové sobectví, jaké jsem ani já nechápal. A tak nás to poledne a to popoledne houpalo a my opravdu snad naposledy chytali ještěrku lásky za ocas.
Večer jsme strávili s tvými nudnými a hloupými přítelkyněmi. Díval jsem se na tebe, hladil tě pod stolem po ruce a po noze a někde uvnitř sebe tě hladil po všech, co mám na tobě tak rád. Po tvých veselých citoslovcích brrr, mňam, po výkřicích: zuřím a nepla, po tvých úsměvech, po tvých ranních rozhozených vlasech na mé tváři a v mých ústech, po tvém chvění pod studenou sprchou, po šibalských ohníčcích tvých očí. V duchu jsem tě hladil, ale ve skutečnosti, v kouři dýmu a hloupých slov a vět, si mi byla cizí. Měl jsem lehké chvění z tvé přítomnosti a potom také husí kůži na hřbetě ruky, a proto jsem se tě musel čím dál víc dotýkat, abych tě mohl víc a lépe hladit tam někde hluboko v sobě. A jistě i já byl někým jiným tam hluboko v tobě a někým jiným za víčky tvých očí a někým jiným v ruce, která tě hladila po noze. Ale zpátky do betonu tvých stěn jsme nejeli, ale letěli, letěli hnáni chtíčem po druhém, po sevření k praskání kostí, po hlučném vytí na měsíc. Tvé oči byly nakaženy vzteklinou, tvé oči zplaněly tajemstvím touhy a já se jen dohadoval. Vpíjela ses do mne jejich divokostí a já tě hledal. Hledal jsem tě v tobě, v sobě, v tvých vzteklých očích, ve své nejistotě, v tom, co bude a bylo, v tom, co nebude a nebylo a svíral jsem tě tak, až jsem se sám bolel. Ale i tys mne bolela a já tebe a svírali jsme ne sebe, ale lásku, která nám unikala, a my nevěděli, kam očima, kam rukama, kam s myšlenkou, která pálí na rtech jak oheň a drtili jsme jeden druhého, drtili jsme naše kosti na prach, kosti chtíče jednoho po druhém, kosti neurčitosti, neujasněnosti, neroztříditelnosti, kosti očí, které jak divoká kočka unikaly a nebyly. To byli vlci, kteří v nás teskně vyli, to jsme byli my, a byli jsme málo vlky a příliš, příliš moc jsme vyli na betonovou placku měsíce.
Ležel jsem v trávě pod oknem, za kterým jsi oddechovala naši poslední noc. Přemýšlel jsem, proč tě ztratím, proč tě chci ztratit, proč už nemůžeme dál. Přemýšlel jsem o telefonech, které budu zvedat, o dopisech, které budu psát a o pár našich schůzkách, o pár našich nocích, kdy už nebudeš, kdy už nebudu já, kdy se sejdou jiní dva, kdy už nebudeme sami sebou, přemýšlel jsem touto nocí k ránu o pocitu, který nebyl, ještě teď nebyl, nebo jsem to jenom nevěděl, o pocitu, který ještě teď nebyl koncem, ale už teď mne strach a vnitřní chvění napínalo jako luk a já nechápal nic. A ty jsi možná poprvé, poprvé za všechny ty naše noci, otevřela oči a nenašla mne, poprvé přistoupila k oknu, přilepila jsi se nosem na okenní tabulku, noha lehce pokrčená v koleni, tak totiž vždycky stáváš, a byl v tom smutek, v tom tvém postoji a viděla jsi mne, jak ležím rozhozen travou do kříže a bylo ve mně pokání, pokání za naši lásku, ale opožděné, příliš opožděné a tys, stejně jako já nechápala, ale oba jsme byli plni a chvěli jsme se naší společnou cizí nocí. Je to ta noc, ze které si nepamatuji téměř nic, nevím, zda svítily hvězdy, zda vyšel měsíc, zda byla zima, zda pršelo. Mám jen pocit, pocity. Pocit tebe tiše za oknem, pocit tvých očí jako výčitky, že se dalo dělat víc. Pocit svých očí, své předtuchy, svého chladu i žáru uvnitř. A když jsem vešel, jenom ses otočila, objali jsme svoji bolest, něžně, velice něžně, abychom ji nerozmačkali, její vlhké třesoucí se tělo bylo mezi námi, já tě líbal nebo to ty jsi líbala mne a stáli jsme a stáli a jen něžně zaplňovali paměť jeden druhým. Nevím, jestli tě mé ruce někdy zapomenou, ale stáli jsme a rukama se chutnali a snad právě proto, že jsme to nevěděli, jsme se loučili a ukládali jeden druhého do paměti. Nikde nesvítilo ani světýlko.
A ráno a dopoledne toho posledního dne jsme dělali, že se neloučíme, dělali jsme, že ty neodjíždíš, že se nic neděje, ale neoklamali jsme nikoho a nejméně snad sami sebe. Zůstal jsem ležet v posteli jako Karafiátův Brouček, tys balila, poletovala jsi se svou svatojánskou lampičkou mezi klecí šesti stěn a tvoje Janinka někdy řekla: „ALE BROUČKU“, a to tak něžně, až se v té mé svatojánské lucerničce zatetelil plamínek. A pak jsme se řítili z betonového pekla dolů, tam, kde železní oři vyrážejí dobývat a objevovat nový svět. Nádraží bzučelo jako úl, každý si schovával své žihadélko a jenom já byl tady a teď trubec, trubec bez žihadla nebo ne trubec, ale malý Brouček bloudící v hlubokém lese, když nablízku je sova. Tady, tady a teď jsme si ještě naposled lhali, lhali očima, rukama, slovy, lhali přešlapováním na místě, smutkem v hlase, polibkem, tady a teď jsme si lhali loučením, které jsme se snažili oklamat. A potom nám rozhodčí odpískal konec zápasu, naposled jsme si podali slova, naposled jsme si podali oči a bylo v nich takové nepochopení, až nás žahlo žihadélko pravdy. A pak se vlak dal do pohybu, sunul se k zatáčce, mizel, ale náhle se něco stalo, něco se přece muselo stát, něco se někdy přece musí stát, vlak se zastavil, začal couvat. Roztrhl jsem dveřmi stěnu a chodbičkou se vřítil do tvého kupé. Nebyla jsi zde. Jenom krosna, tvoje krosna, rozvalená v síti odkládacího prostoru. Vřítil jsem se na záchod, do umývárny, na druhý záchod, do druhé umývárny, vřítil jsem se zpátky do kupé. Nebylas tu a ani tvá krosna, jen síťka se houpala pod proudem čerstvého vzduchu z okna. Dva vojáci se na mne dívali s nicnechápajícím úsměvem a ani já nic nechápal. A řítil jsem se vlakem jako uragán, na čele a potom koutky očí mi klouzaly kapky slaného potu, a jak stékaly po očích, pálily, a já si oči promnul prsty rukou a ony pálily ještě víc a já začal mrkat a před očima se rozprostřela mlha, mlha přede mnou, mlha za mnou, bylo to jako v pohádce, kde jsi Popelko, Popelko mých snů, kde je střevíček, ale to jen oči pálí kapkami potu a já sebou trhám chodbičkami vagónů od kupé ke kupé a jsem plný zoufalosti a vědomí nesmyslna. Všechno je jeden veliký nesmysl, a proto se vrhám zpátky k naší cele, k našemu cementovému hnízdu. Už zdálky tě vidím za každým oknem, za každým panelem, v každém vchodu je výtah k tobě. Smráká se a někde už svítí. A každé osvětlené okno jsi ty, a každá tma jsi ty, to totiž nejsou cementové boudy, to není šedý beton, to všechno jsi ty, tvá láska ke mně. Vyvracím dveře v pantech, hučím šachtou jako o život, rvu se s dalšími dveřmi o tebe, vbíhám a vidím tě. Vidím tě, ale ne tady, ne tady mezi těmito stěnami, vidím tě ve vlaku, který teď mizí tmou, vidím tě v paměti svých prstů, v paměti svého jazyka, v paměti svých vlasů a všech míst, kde jsi mne hladívala, tuším tě, přímo bytostně tě tuším a najednou, najednou chápu. Teď už všechno jenom bylo.
Mé tušení stínů, mé tušení souvislostí mne hnalo z Prahy ven. Ven z betonového světa, kde ztrácím pojem sama sebe, kde se rozplývají rozměry mne, mých představ, kde si přestávám rozumět. Noční autobus vezl kromě mne už jen pár cestujících. Jako tažní ptáci jsme se po létu vraceli na jih. Na jih do zimy, do zimy mých tužeb, vášní a uklidňující mrazivé samoty. Za oknem se míhaly obrysy stromů, celých lesů, tu a tam oči poděsilo světlo míjené vesnice. Všude byl klid. Tichý, vyrovnaný spánek, po kterém jsem také já neskonale toužil, a otevřenou ventilačkou do mne prosakovala čistota nočního chladu. Mám rád noční osamělé vlaky a autobusy, které zdánlivě jedou odnikud nikam, mám rád, příliš rád, toulavé autobusy, světélka podél cest a tajemné ticho cizí neznámé noci. Atmosféra mne rozechvívala a oči přilepené v temnu skla občas kdesi v hlubinách vědomí vylovily tebe. Ale už jsi nebyla, zůstaly z tebe jen hliněné střepy, a jak se autobus houpal nocí, střepy chrastily a jemně řezaly moje vzpomínky. Vždy ale jen na zlomek sekundy a tak klidně, něžně, bezbolestně. Zavřel jsem oči a nechal se unášet pryč, daleko pryč. Řidič na mne zapomněl a budil mne o patnáct kilometrů dál. Noc byla jako vykrojená ze Šeherezádiných pohádek, všude vůkol byly kopce, lesy, pole, celý svět byl plný trávy, dřeva, listů, jehličí a hvězd. A já šel, vdechoval svět kolem sebe, chlad, ostrost vlhka, štiplavost tmy, nádech strachu a krásu, krásu jihu, venkova, lidského míru. V hlavě se mi míhal životopis hvězd podle Hertzsprungova-Russelova diagramu, jejich zrod a zánik, tajemná a přitažlivá záhadnost černých děr, těch věčných pohlcovačů světla, houska s máslem Mléčné dráhy, rozpínavost vesmíru a rudý posuv a ty a tvoje rozpínavost v mém srdci, diagram vývoje naší lásky a černá díra našeho rozchodu. To tady jsme spolu šli nocí, to tady jsem ti vysvětlovat tajemství vesmíru a nepochopil, před jakým tajemstvím stojím. A noc zjasněla, blížilo se ráno, tu a tam se ozval zbrklý kohout a já už byl blízko. Blízko cíle, blízko sebe, blízko a stejně daleko.
Byl jsem tak blízko a tak daleko, až mne noc zastavila, zůstal jsem stát a poslouchal, poslouchal to, co už jsem dávno zapomněl, poslouchal kořeny mého dětství, poslouchal zem před ránem, noc před ránem, poslouchal vesmír v sobě a kolem sebe. Sedl jsem si do trávy, zaklonil hlavu, ta se zatočila a já se celý položil, a v té chvíli jsem to ucítil, ucítil jsem, že tato tráva je živá, k zbláznění živá a zem že voní, k zbláznění voní, že voní jako ty. Zabořil jsem své ruce do trávy a pronikl až na její dno, až k zemi, až k tobě Hladil jsem tě, objímal, tys lehce zavrněla, přitiskla se k mému boku, cítil jsem, jak otevíráš oči a opíráš je o mne, jak ve mně něco hledáš, políbilas mne, úplně jinak než kdy předtím, tiskli jsme se k sobě v zuřivém tichu, v neovladatelném sevření a potom, potom jsme zněžněli, zněžněli dlaněmi, rukama, očima a srdcem. A tráva byla tak neskutečně živá, otevřel jsem oči, zvednul se ze země, klekl si do trávy, do té k zbláznění živé trávy, sepjal jsem ruce, sklonil jsem hlavu na prsa… v té chvíli jsem litoval, že se neumím modlit.
Praha, 13. března 1991, 22.00
HUZGI
vlastni-tvorba: autor: Petr Husar | napsáno: 13.1.2013 03:08
© Petr Husar
www.husarsky-kousek.cz
www.husar.cz
